Poprvé polohu severního magnetického pólu změřil v roce 1831 James Clark Ross. Tehdy magnetický pól ležel na severu Kanady poblíž západní části poloostrova Boothia na 70. rovnoběžce. Podruhé polohu severního magnetického pólu změřil v roce 1904 Roald Amundsen. Mezi těmito dvěma měřeními se poloha magnetického pólu posunula o 50 km. Od té doby probíhala měření systematicky, rychlost pohybu byla zpočátku kolem 10 km za rok, ale v poslední době rychlost vzrostla na přibližně 40 km za rok.

Zároveň byl zjištěn pokles intenzity magnetického pole Země, která za posledních 150 let klesla přibližně o 10%. O mechanismu tohoto jevu se příliš neví, takže vědci pouze odhadují, že pokud zůstanou současné trendy zachovány, dojde k úplnému vymizení magnetického pole již během tohoto tisíciletí.

Tady mi připadá vhodné přímo citovat Součka:

Lidstvu nakonec hrozí nebezpečí i z celkem pravidelného a jakžtakž známého vývoje naší Země, nenarušeného žádnými schválnostmi. Divné je, že se o tomto aspektu nehovoří více - zajisté proto, že narušuje idylický dojem, jako by lidstvo uzavřelo s Prozřetelností jakousi generální pojistku, zabezpečující mu tím světlejší budoucnost, čím varovnějšími příznaky překypuje současnost.

Časovanou bombou, skrytou v naší planetě, jejíž rozbuška měla vlastně už dávno odpálit nálož, je periodicita změn směru magnetického pole naší planety.

Magnetické pole, obklopující naši Zemi, chrání kromě jiného všechno živé na povrchu před účinkem pronikavého kosmického záření, kterého podstatnou část odchyluje a nutí vytvořit v úctyhodné vzdálenosti 1 000 až 50 000 km radiační van Allenovy pásy, ohrožující sice do jisté míry kosmonauty, ale pro "přízemní" život nekosmonautického zbytku lidstva neškodné; naopak, obyvatelům blízko severního magnetického pólu a při velké aktivitě Slunce dokonce i mnohem jižněji umožňují pohled na polární záře...

Magnetometrické analýzy vzorků hornin, odebraných z hloubky až 6 km, dokázaly, že za posledních 76 milionů roků se naše Země přepólovala výměnou magnetických pólů celkem 171 krát. Přibližně v dnešní pozici setrvávalo magnetické pole průměrně 420 000 roků, v opačné pozici vždy asi 480 000 roků. Poslední otočení se odehrálo před více než 700 000 roky; takové opoždění se za vzpomínané období 76 milionů roků zjistilo pouze patnáctkrát. Dá se tedy očekávat, že v nejbližším čase, ... nastane změna, další periodické přepólování, kterému bude předcházet podstatné oslabení, nebo dokonce dočasné vymizení magnetického pole naší planety a tím i období, kdy bude pronikavé záření nerušeně dopadat na povrch Země se všemi důsledky pro život, zvláště pro zárodečné buňky...

Je otázka, jak dlouho ještě bude magnetické pole Země schopné chránit Zemi. Souček odhaduje, že tuto schopnost ztratí už při poklesu na polovinu dnešní hodnoty, někdy kolem roku 3400. Jenže nové výzkumy ukazují, že pokles je rychlejší a k uvedené situaci by mohlo dojít už kolem poloviny tohoto tisíciletí.

Převzato z webu Jitřní země