Již delší dobu někteří vědci
se znepokojením sledují, co se děje s magnetickým
polem Země. Faktem je, že se pohyb severního magnetického
pólu stále zrychluje a zároveň dochází k jeho slábnutí.
Pokud by byl současný trend zachován, došlo by k úplnému
vyhasnutí magnetického pole již během tohoto tisíciletí.
Stojí za připomínku, že před čtvrt stoletím vyšla
knížka Ludvíka Součka Tušení souvislosti, ve které
se o hrozbě slábnutí magnetického píše v době, kdy
tento trend ještě zdaleka nebyl tak zřetelný.
Poprvé polohu severního magnetického pólu změřil
v roce 1831 James Clark Ross. Tehdy magnetický pól ležel
na severu Kanady poblíž západní části poloostrova
Boothia na 70. rovnoběžce. Podruhé polohu severního
magnetického pólu změřil v roce 1904 Roald Amundsen.
Mezi těmito dvěma měřeními se poloha magnetického pólu
posunula o 50 km. Od té doby probíhala měření
systematicky, rychlost pohybu byla zpočátku kolem 10 km
za rok, ale v poslední době rychlost vzrostla na přibližně
40 km za rok.
Zároveň byl zjištěn pokles intenzity magnetického
pole Země, která za posledních 150 let klesla přibližně
o 10%. O mechanismu tohoto jevu se příliš neví, takže
vědci pouze odhadují, že pokud zůstanou současné
trendy zachovány, dojde k úplnému vymizení magnetického
pole již během tohoto tisíciletí.
Tady mi připadá vhodné přímo citovat Součka:
Lidstvu nakonec hrozí nebezpečí i z celkem
pravidelného a jakžtakž známého vývoje naší Země,
nenarušeného žádnými schválnostmi. Divné je, že se
o tomto aspektu nehovoří více - zajisté proto, že
narušuje idylický dojem, jako by lidstvo uzavřelo s
Prozřetelností jakousi generální pojistku, zabezpečující
mu tím světlejší budoucnost, čím varovnějšími příznaky
překypuje současnost.
Časovanou bombou, skrytou v naší planetě, jejíž
rozbuška měla vlastně už dávno odpálit nálož, je
periodicita změn směru magnetického pole naší
planety.
Magnetické pole, obklopující naši Zemi, chrání
kromě jiného všechno živé na povrchu před účinkem
pronikavého kosmického záření, kterého podstatnou část
odchyluje a nutí vytvořit v úctyhodné vzdálenosti 1 000
až 50 000 km radiační van Allenovy pásy, ohrožující
sice do jisté míry kosmonauty, ale pro "přízemní"
život nekosmonautického zbytku lidstva neškodné;
naopak, obyvatelům blízko severního magnetického pólu
a při velké aktivitě Slunce dokonce i mnohem jižněji
umožňují pohled na polární záře...
Magnetometrické analýzy vzorků hornin, odebraných z
hloubky až 6 km, dokázaly, že za posledních 76 milionů
roků se naše Země přepólovala výměnou magnetických
pólů celkem 171 krát. Přibližně v dnešní pozici
setrvávalo magnetické pole průměrně 420 000 roků,
v opačné pozici vždy asi 480 000 roků. Poslední
otočení se odehrálo před více než 700 000 roky;
takové opoždění se za vzpomínané období 76 milionů
roků zjistilo pouze patnáctkrát. Dá se tedy očekávat,
že v nejbližším čase, ... nastane změna, další
periodické přepólování, kterému bude předcházet
podstatné oslabení, nebo dokonce dočasné vymizení
magnetického pole naší planety a tím i období, kdy
bude pronikavé záření nerušeně dopadat na povrch Země
se všemi důsledky pro život, zvláště pro zárodečné
buňky...
Je otázka, jak dlouho ještě bude magnetické pole
Země schopné chránit Zemi. Souček odhaduje, že tuto
schopnost ztratí už při poklesu na polovinu dnešní
hodnoty, někdy kolem roku 3400. Jenže nové výzkumy
ukazují, že pokles je rychlejší a k uvedené situaci
by mohlo dojít už kolem poloviny tohoto tisíciletí.
Převzato z webu Jitřní země