- 11.
května 2006 byla spuštěna nově zaregistrovaná doména www.gpz.cz
na které budou postupně doplňovány a
aktualizovány nejnovější poznatky o geopatogenních zónách,
jejich odrušení a související informace.
-
-
Z historie proutkaření a virgule
-
- Proutkaření má velmi starou tradici. Mnoho senzibilů (proutkařů) využívá své
schopnosti k hledání někoho, nebo něčeho, (geoanomálních zón, vody, nerostů,
atp.) Děje se tak pomocí kyvadla, pružiny, proutku, vlaštovky,
tzv. eldrátů atp.) To je poměrně běžné - obtížnější je hledat bez
přímého kontaktu (zprostředkovaně). Obtížné je hledání pohřešovaných osob,
ukradených automobilů, rozličných ztracených předmětů. Dá se říci, že nejvíce
provozovanou záležitostí je vyhledávání podzemních vodních zdrojů. Zdá se však
také, že je to relativně nejsnadnější disciplina než všechny vedle ní jmenované.
Zdání však klame. Až tak jednoduché to zase není. Ale o tom až někdy jindy.
Podívejme se nyní zpět, do historie lidstva, proutkaření a virgule i když jenom
útržkovitě a takříkajíc na skok. V článku, určeném pro časopis, to ani jinak
nejde.
- V jihovýchodní Libyi existují v jeskyních v Tassili obrázky ukazující skupinu
lidí která pozoruje osobu při práci s rozvětvenou hůlkou. Obrázky jsou staré 8
000 let.
- 500 let před naším letopočtem Herodotus popsal proutkaření Skythů s vrbovými
proutky. Existuje však také pověst o královně ze Sáby, která brala do své
družiny, kdykoliv cestovala za ?alamounem, proutkaře. Ti měli hledat vodu a
zlato.
-
-
-
Starý zákon a Mojžíš
- O "věšteckých prutech" je i několikrát zmínka ve Starém zákoně na příklad ve
čtvrté knize Mojžíšově XX: 8-11. Mojžíš údajně udeřil dvakrát do skály svým
prutem (holí) a skála vydala dostatek vody nejen pro Mojžíšův lid, ale také jeho
dobytek. Více se zpravidla v literatuře zabývající se proutkařením neuvádí. Je
však ještě třeba poznamenat, že Mojžíš byl po tolikaletém putování za zemí
zaslíbenou již poněkud unaven a netrpělivý. Proto svým prutem (holí) o skálu
dvakráte udeřil a ne ho k ní jen přiložil, jak měl správně učinit. Do země
zaslíbené pak v podstatě nikdy se svým lidem nedoputoval. Je to jakési
alegorické znázornění potřeby trpělivosti v jakémkoliv konání, v proutkaření
obzvláště. Mojžíšova hůl se stala základem všech pozdějších,
starověkých i novověkých představ o schopnosti, lépe řečeno tehdejším
jazykem moci, vyčarovat z holé země proutkem vodní zdroje. Prakticky všechny
knihy o historii kouzelného proutku začínají již zmíněným účinkem Mojžíšovy
hole. V podrobném rozboru bychom se dostali díky Mojžíšově holi i daleko na
východ, kde se tento článek řetězu objevuje v různých podobách a rozmanitých
představách tamních, dřívějších i současných národů (Skythů, Tatarů, Číňanů,
Indů, Peršanů), o věštění proutkem (rhabdomancii). ?idé podle bible věštili i z
prutů hozených na zem.
-
Písemné zmínky v dílech různých autorů
-
- Mojžíšova hůl tak bývá všemi, co psali o historii proutku, přirovnávána k
Hermově a Merkuriově hadí holi, se kterou byli oba tito bohové jak Řeky, tak i
Římany, zobrazováni. Stylizace hadího těla se objevuje i na kyvadlech.
- Podle Kallimacha vykouzlila Rhea ze skály úhozem prutu vodní pramen. V
Euripidově hře, v reji bakchantek, vyčaruje ověnčená hůl thyrsos svěží vodní
pramen. Atalante pak na lovu hasí žízeň pramenem, který, se vyřinul ze skály,
když na ni Atalante udeřila. Podobně jako báje a pověsti řecké mytologie,
vypravují i středověké legendy o světcích, vyvolávajících vodní prameny ze země
pomocí větve. Na příklad staroněmecký básník Konrad von Würzburg v jedné ze
svých básní velebí Pannu Marii nadšenými slovy, přirovnávaje ji k prutu
Mojžíšovu (wünschelgerte), kterým byla ze skály v poušti vyčarována voda. Je
mnoho dalších děl, která podobné příklady uvádějí. Nelze je zde uvést všechna,
ale alespoň za zmínku určitě stojí největší německý středověký epos, ťPíseň o
NiebelunzíchŤ .
- A tak měli staří Římané hledače studní
(aguileges), kteří podle Plinia
usuzovali prutem rozsochatým podle rostlin a keřů, že pod nimi v zemi proudí
voda. (Historia naturalis XXXI.3.27). Řekové měli hydroskopy a nutno poznamenat,
že tento název zdomácněl ve středověku pro hledače vody. V Rostlinstvu pak jeho
autor Sobotka upozorňuje na to, že hledání pramenů pomocí prutů se vyskytuje již
u Etrusků. Juturna, vodní víla, byla zobrazována s proutkem v ruce. Rovněž tak
starořímský bůh Janus bývá zpravidla zobrazen s holí v ruce. Ovidius o něm
vypravuje, jak zachránil Řím pramenem, který se vyřinul z místa, do kterého
předtím udeřil holí. Ještě v 11. století popisuje Albricus tohoto boha při tom,
jak tluče holí do skály, odkud vytryskla voda stejně tak, jak se to podařilo
Mojžíšovi. Boha Merkura připomínal ve středověku odborný název proutku virga
mercurialis i návod k tomu, kdy je nejvhodnější proutek uříznout. Doporučovalo
se, aby proutkař řezal proutek toho měsíce, kdy vládne planeta Merkur. (Praetorius, Gazophylici gaudium,
d.i. ein Ausband von Wünschelruten, Leipzig,1667).
- Prvním spisovatelem, který zaznamenal na sklonku 15.stol. zprávy o používání
proutku čarovného, byl známý alchymista, benediktin, Basilius Valentinus. Ve své
knize ťPoslední testamentŤ vydané ve ?trasburku v roce 1651 a 1676 v kapitole
22-28 píše o sedmi druzích prutů, lískových a jiných, řezaných v různých
postaveních hvězd dle astrologie, tedy pod domnělými účinky hvězd a souhvězdí.
Popisuje i kovovou virguli v různých provedeních, vhodných pro hledání různých
druhů rud. Píše i o tom, s jakou úctou nosili havíři proutek za pasem, anebo v
kapucích hornické hazuky. (Hildebrant, Der Alchemist Basilius Valentinus,
Zerbst, 1876., H. Vintler, O pověrách s virgulí, Pluemen der Tugent
(Ebermann,
Zeitschrift Ver. Für Volkskunde 1913, str.127).
- Kuhn ve své knize o původu ohně
(Herabkunft des Feuers 211) se snaží dokázat,
že středověký proutek čarovný má obdobu ve zkazkách staroindických o kouzelném
prutu, jehož účinek přirovnává k proutku (Wünschelrute) v Germánských
bájích.
- V roce 1909 popisuje v časopise Kosmos francouzský vikář (jméno mi není
známo), způsob hledání kovů a vody za pomoci kyvadla v Číně. Ale o tomto až
poněkud později.
-
Proutek, neboli virgule
-
- Odkud se vlastně vzal název virgule? Z latinského středověkého slova virgula
(proutek). Připomínala se tak známá hůl římského boha Mercuria a pod různými
názvy pak i čarovná moc proutku.
A tak
existoval virgula divina (proutek věštebný), virgula metalloscopica (proutek
nalézající kovy), virgula mercurialis (proutek Merkuriův).
- Němci pojmenovali virguli domácími názvy, které zcela zjevně naznačovaly, že
jde o proutek čarodějný, věštebný, který "bije", sklání se, chvěje, odpovídá na
otázky sklonem, ukazuje skryté poklady a rudná ložiska, zlato, stříbro,
drahokamy a kde pod zemí leží poklad. A nejenom to, byl to také proutek, který
získává štěstí a bohatství: (Vünshcilligerta, Wünschelgerte, Wünschelrute,
Wünschelris, Zauberrute, Wickerrute, Schlagrute, Springrute, Fragerute,
Zeigrute, Bergrute, Feuerrute, Glückrute). Ve Francii se pak vžil název
vergette, baguette divinatoire (prut, proutek věštebný). Později se vžívá i
název naznačující, že se jedná o proutek odkrývající podzemní bohatství, zejména
vodu, révélateur. V Normandii se ustálil výraz Aronův prut, ve ?védsku
Slagruta,
v Dánsku Önskeguist. V Anglii přiznají proutku jeho názvem čarovnou, či
věšteckou moc: the divining rod, forked divined rod. Později jeho název
připomíná jeho účel při hledání podobně jako ve Francii, - (finding
stick). Není
bez zajímavosti, že se v 18. století po západní Evropě rozšířil název proutku
"Jakub" podle proslulého francouzského proutkaře Jakuba Aymara. Lužičtí Srbové
pokřtili virguli nazývanou vlivem německého názvu Wunšelruta, jménem
"Mathes".
Při hledání pokladu se používala různá zaklínadla k tomu, aby poklad byl nalezen
a tak byla virgule "Zaklínači pokladů" nazývána jménem některého ze svatých tří
králů: Kašpar, Melichar či Baltazar. V Čechách se v lidovém podání od 16.
století používal název převzatý z latiny - virgule (na Slovensku virhule, místy
virguĺa). V zaklínacích knížkách českých z 18. století je virgule nazývána
rafikou, holí Kryštofovou, Kryštofkou, (podle patrona pokladů sv.Kryštofa). V
19. století se v Čechách vžil jak v lidovém podání, tak i v literatuře název
proutek a odvozeniny: proutkař (Rutengänger), proutkaření (hledání proutkem). Na
sklonku 20. století se začal používat (především v odborných kruzích) i výraz
telestét (proutkař), telestézie (proutkařina), telestétické práce (proutkařské
práce).
-
Náboženství, víra, proutkařství a proutek
-
- Pruty, nebo jinak řečeno proutkaření, bylo ve Starém zákoně uznáno
přijatelným pouze tehdy, když bylo použito při práci pro Boha. Tehdy měl proutek
asi takový význam, jako dnes biskupská hůl
nebo kouzelná hůlka čaroděje.
- Katolická církev všechny druhy věštění zakázala a proto bylo proutkaření po
mnoho let považováno za práci ďábla. V roce 1690 byli studnaři dokonce vyloučeni
z církve a jejich "čarodějnická" činnost zakazována s pohrůžkami od světské moci
pro domnělé spolky s ďáblem. Jedním z velkých bojovníků proti proutkařům byl
kanovník Le Brun z Grenoblu. Ten tehdy vyhledal sedláka, tehdy proslulého
proutkaře Jakuba Aymara. A i když se přesvědčil o jeho vynikajících výsledcích,
prohlásil tyto za šalbu satanovu. Toto zaslechla dívka jménem Olliva, která
rovněž uměla s proutkem zacházet. Dovedla prý za pomoci proutku rozeznat v
hromádce kostí lidské od zvířecích a u lidských pak určit zda jde či nejde o
ostatky svatých. Zmínila se o tom Le Brunovi a litovala při tom svého hříchu a
Brunovi slíbila, že již proutkařit nebude. Aby již neměla co do činění se
satanem, šla k Brunovi ke zpovědi a k přijímání těla páně. Potom zkusili, zda má
satan na ni ještě vliv. Rozhodili po zahradě kousky kovů a dívka procházela
zahradu s proutkem. Ten se však ani nepohnul. Položili před ní kusy kovu tak,
aby je viděla a proutek byl opět bez pohybu Přivedli ji ke studni, kde se dříve
(před zpovědí a přijímáním těla páně) proutek skláněl a zase nic. Ani se
nepohnul. Kanovník i dívka byli přesvědčeni, že ďáblovu moc zlomili. Samozřejmě,
že nehybnost proutku byla způsobena pochybovačností a pevnou důvěrou dívky v
Boží ochranu proti pohybům proutku, zaviněných ďábelskou mocí.
- Dalším z řady církevních bojovníků proti proutkaření se stal (později velmi
známý), Theophilus Albinus. Bylo to především díky jeho knize ťDas entlarvete
Idolum der WünschelruteŤ, Dresden 1704. Kniha brojí především proti Zeidlerově
knize (Kurtze Verheidigung der natürlichen Bewegung und rechten Gebrauchs der
Wünschelruthe, Frankfurt, Leipzig 1705) a obrázkům v ní uvedených. Titulní list
Albinovy knihy zobrazuje spisovatele v okamžiku, kdy strhnul proutkařovu
škrabošku a pod ní se šklebí ďábelský obličej. Proutkař se tak rázem mění ve
lstivého ďábla, který lidi šálí sliby, co zázračný proutek umí ukázat, či
uhodnout.
- Je zajímavé, že sám Martin Luther prohlásil proutkaření za smrtelný hřích a
dokonce ho zahrnul do činností, které porušují první přikázání. Zajímavé je to
zejména proto, že Luther byl syn horníka a musel si být velmi dobře vědom toho,
že havíři virguli běžně používali. V 16. století se pravidelně využívalo virgulí
v německých dolech.
-
Virgule a proutkařství v hornictví
-
- V této části článku bych se chtěl zabývat obdobím zahrnujícím 16. a 17.
století a především autory, kteří se v té době snažili alespoň o nějaký popis
práce proutkaře anebo způsobu držení virgule. Nemělo by totiž smysl vypočítávat
nekonečnou řadu spisovatelů, kteří v té době psali o proutku příznivě či
nepříznivě. Jedná se o teology, mineralogy, fyziky a chemiky. Dnes, anebo už i
dříve vydané bibliografie knih a článků o proutku a proutkaření by zcela určitě
utvořily samy o sobě zvláštní knihovnu. A tak zde uvedu alespoň ty, jejichž
popis práce proutkaře a vysvětlení pohybu virgule se vždy nějakým způsobem
dotýká i soudobého, všeobecného názoru na tento jev.
- Zmínky o výklad jevu proutkaření a pohybu virgule jsou patrné již v dílech
Paracelsových (1493 až 1551). Ten je totiž přesvědčen o tom, že jen pevná důvěra
proutkařova jest vlastně onou pružinou, která způsobuje pohyb proutku, tedy
virgule.
Paracelsus je přesvědčen (jak rozvádí jeho názory Aldrovandus ve
výkladu o proutku), že některé kovy mají vzájemné sympatie k některým stromům.
Dokazuje, že hledání proutkem bylo rozšířeno jak havíři poctivými tak i
podvodníky. Paracelsus však nevěří pohádkovým pověstem o "Zázračném" proutku a
jeho výkonu. Píše o něm spíše jako o pověře, kterou zatracuje. Jak již bylo
uvedeno, soudí, že jen síla lidské vůle řídí pohyby proutku a často pak to bývá
zlá lidská vůle, se snahou o zřejmý podvod. Všem možným vybájeným hornickým
pohádkám o kouzelné moci lískového proutku prostě nevěří. Dá se říci, že právě v
Paracelsových popisech se bezděky ozývají i současné názory teoretiků a
praktikujících proutkařů. Jsou totiž v převážné většině přesvědčeni o tom, že
tam, kde není psychický základ, tedy pevná, nezlomná důvěra a silná vůle
proutkaře, tam proutek - tedy virgule, nefunguje.
- Jean le Bon pozoroval ve své době zvyky a postupy při proutkaření. Některé z
podrobností které zapsal, neuvádí ani Agricola. S největší pravděpodobností je
proutkaři z oblasti Krušných hor v Sasku a v Čechách prostě neznali. Na příklad
je Jeanem le Bonem uváděno: Kdo jdeš hledati ložiska žíly rudné v dolech, vezmi
vidličkovitý výhonek lískový roční. Neměj železného nástroje při sobě. Odlož
peníze a skvosty zlaté nebo stříbrné. Oblek měj volný, neutažený. Vezmi do obou
rukou hůlku kouzelnou, mezi oba ukazováčky, sevři pak pěsti. Takto jsa
připraven, procházej volně prostorem, kde hledáš. Vstoupíš-li na místo, kde pod
zemí jest ruda, čarovná hůlka začne se náhle chvěti, nahýbá se a točí.
- Spis Athanasia Kirchera (1601-1680) o magnetismu (De arte
magnetica, Romae,
1654), poněkud změnil dosavadní názory na pohyb virgule. Kircher totiž jako
první vyslovil dohad, že pohyby virgule se dějí díky fyzikálně -mechanickým
podnětům. Podle Kirchera vystupují z vody a kovů výpary (vapor exhalatio
metallica), spojují se s výpary z větví a listů a množí se kolem prutu, až
poznenáhlu prut vahou se sklání nebo vztyčuje.
- Kircher také popisuje, jak viděl proutkaře provádět svou práci v Německu:
Vezme studnař výhonek lísky, zcela rovný, hladký, bez suků, rozpoltí ve dvě
stejné délky. Vydlabe na konci jedné malou prohlubeň, zářez, a sřízne konce
druhé přesně tak, aby do zářezu prvé polovice úplně zapadal. Nyní nese "hůlku
čarodějnou" obloukovitě před sebou a drží mezi oběma ukazováčky proti sobě. Když
přejde prameny vodní, nebo ložiska rudy kovové, oba konce se pohybují a
sklánějí.
- Jiný způsob viděl Kircher pouze u několika málo lidí, kteří se vyhledáváním
vodních zdrojů živili. Popis je následující: Vezmou dlouhý výhonek lískový, neb
i z jiných stromků, úplně rovný a hladký. Oba konce drží obloukovitě zahnuté. V
tom okamžiku, kdy přejdou prameny vodní, výhonek se rozechvěje, obrací se a
otáčí obloukem k zemi. Nikoliv každému člověku jest dána schopnost skláněti
hůlku divotvornou nad vodami, kovy, věcmi ukradenými, zakopanými, nad zločinci a
vrahy. Stávalo se často, že i nezdar nebyl výjimkou. Někdy se i stávalo, že
osoba ovládající proutek, najednou tuto schopnost ztratila a znovu nabyla. Dost
obšírně o tomto jevu píše ve svém spise jezuita Schott: Nemohou všichni mluviti
s virgulí a také "nebije" vždy proutek i téže osobě stejně. Jisto však prý jest,
že zdar pohybu proutku vychází toliko z tělesného organizmu proutkařova. Kdyby
závisel zdar na hůlce, nebylo by třeba lidské ruky. Mohla by hůlka viseti volně
na čepu jako jehla magnetická a pak jistě by se neskláněla nad vodami a nad
ložisky kovovými.
- Ve Francii r. 1640 jako první popisuje "hůlku kouzelnou" baron Beausoleil a
doporučuje ji hledačům pramenů.
V roce
1674 jezuita Dechalles popisuje podrobně vyhledávání vody tímto kouzlem, jak
uvádí pod vlivem Agricoly. V této době se některé oblasti podle tohoto svědka
honosily zvláštním druhem lidí, nazývaných "pramenáři" ("studnaři"). O tom, jak
se k nim později zachovala církev a světská moc, jsme si již přečetli dříve.
- Jan
Malus, který prozkoumal na sklonku 16. století Pyreneje po stránce
hornické, pevně důvěřoval v kouzlo čarovného proutku. Ve své knize o Pyrenejích
píše, že: Odedávna hledají v Německu a v Čechách lískovým prutem uříznutým v
určité roční době, v určité hodině, se zaklínadly, kde jest v útrobách země voda
a ruda. Zachoval se tak jeden z nejvzácnějších dokladů o používání virgule v
českém hornictví z konce 16.století.
- Vraťme se však ještě ke
Kircherovi. Jeho teorie o pohybu proutku díky
fyzikálně - mechanickým podnětům byla poněkud zastíněna novou teorií, založenou
na atomových částicích (Gassendi). Vallemont totiž ve své knize o tajné fyzice
(Physigue occulte ou Traité de la bagnete divinatoire, Paris, 1693; německý
překlad: M.Wille, Der heimliche und unerforschliche Naturkündiger oder Akkurate
Beschreibung von der Wünschelruthe, Nürnberg, 1694) dokazoval, že z podzemních
vod a kovů vystupuje hejno drobných neviditelných částiček, atomů, tělísek
(corpuscules), nebo ve smyslu Cartesiovy nauky drobounkých "dušiček",
oživujících ložiska rud a skryté poklady. Hemží se kolem prutu, vnikají do prutu
a silou přitažlivosti rozněcují pohyby. Vallemontova teorie narazila na tuhý
odpor a potíral ji zejména kanovník z Grenoblu Le Brun.
- Nejstarším literárním dokladem o užívání virgulí ke zjišťování rudných žil na
počátku 15. století v Čechách je Agricolovo dílo: "De re matallica libri XII." -
vydané v Basileji v roce 1556, rok po jeho smrti. Právě proto, že se jedná o
nejstarší literární doklad o proutkaření v Čechách, budu věnovat stěžejní část
článku jeho osobnosti a dílu.
- Dovolte mi tedy, abych Vás touto cestou seznámil se životem a dílem
významného učence
16. století Georgia Agricoly. Georgius
Agricola - vlastním jménem Georg Bauer se narodil 24.3.1494 v Hluchově (Glauchau) v Sasku. Tehdy byl Hluchov hlavním městem tehdejšího hrabství
Schönburnského. Jako spisovatel překládal své německé příjmení Bauer do latiny a
je tedy dnes všeobecně znám jako Agricola.
- V němčině znamená Bauer - v prvním významu slova sedlák, anebo Bauer /s -
rolník, ve druhém významu pak pěšec, pión v šachu či spodek anebo kluk v kartách
(koncovka r), v dalším a tedy již třetím významu slova Bauer /s - klec na
ptáky.
- O jeho rodině a nejútlejším mládí není mnoho známo, protože Hluchov
několikráte vyhořel a mnoho listin tak bylo zničeno. Agricola chodil do školy
nejspíše v Hluchově, pak ve Cvikově a svá studia ukončil až na univerzitě v
Lipsku, kde studoval filozofii a filologii. Po třech a půl letech učení se stal
učitelem řečtiny a hebrejštiny na městské škole ve Cvikově (Zwikau) kde napsal
své první dílo "Libellus de prima ae simplici institutione grammatica" - malou
latinskou gramatiku která vychází v roce 1520. Po dvou létech přichází do
Lipska, kde působí jako lektor profesora Petra Mosellánského a zabývá se tu i
lékařstvím. Kolem roku 1522 napsal dvě teologická pojednání. Když pak roku 1524
Mosellanus umírá, odchází Agricola do Itálie kde se zajímá především o lékařství
a přírodní vědy. V roce 1526 je opět v Německu a za rok potom je již v
Jáchymově, kde vlastně pobývá proto, že chce pěstovati přírodovědecké znalosti o
kovech a jejich sloučeninách a poznat možnosti jejich použití v lékařské praxi.
Proto prý se usadil v rudnaté krajině, jíž bylo vlastně okolí Jáchymova.
- Dá se říci, že jediné hornictví mělo tehdy tu zásluhu, že styk středověkého
člověka s přírodou byl těsnější. Hornictví bylo stále připraveno poskytnout
bohatý zdroj hlubšího poznání přírody a její nerostné říše. Je tedy také nutno
poznamenat, že hornictví a hutnictví, prováděné prakticky, "započalo se v době
Agricolově pěstovati odborně".
- Agricola byl nadán dobrou pozorovací schopností a představivostí. Jeho síla
spočívala v klidné, pilné práci. Byl neobyčejně všestranný. Jeho spisy se týkají
teologie, filologie, politiky a lékařství, ale hlavně mineralogie.
Nejdůležitější z nich je pak dílo o hornictví a hutnictví - "DE RE METALLICA
LIBRI XII". Zmíněnou knihu napsal v Jáchymově, kde byl po určitou dobu i
lékařem. Kniha byla ve svém pohledu encyklopedická a stala se normovou učebnicí
o dolování po dobu nejméně jednoho století. Byla jí přikládána taková
důležitost, že její výtisky byly v kostelích spolu s biblí a kněží z nich
havířům četli. Toto hlavní dílo Agricolovo vyšlo z tiskařského lisu roku 1556 v
březnu u Jeronýma Frobena a Mikuláše Episcopia - čtyři měsíce po Agricolově
smrti. Za rok pak vychází německý překlad Bechiův. Nutno poznamenat, že toto
dílo vychází ve starší době několikrát latinsky, německy, jednou italsky a v
minulém století tedy dvacátém, v anglickém překladu pozdějšího prezidenta
Spojených států Herberta Clarka Hoovera a jeho choti Lou Henry Hooverové a znovu
pak německy péčí Agricolovy společnosti při Německém muzeu. K těmto vydáním
připojila Matice hornicko-hutnická překlad český v roce 1933. Všechna vydání
předchozí a překlady taktéž, byly vytištěny ve velkém foliovém formátu
originálu. První české vydání má formát menší a tak jsou obrázky latinského
originálu zmenšeny na tři čtvrtiny. Hlavně proto, že se tak kniha stala
lacinější a její cena pak byla přístupná nejširšímu okruhu zájemců. První vydání
vytiskla hornicko-hutnická knihtiskárna PROMETHEUS. Obrázky reprodukoval z
latinského vydání v roce 1556 Buchar a Hrdina. Celkem toto dílo obsahuje 273
obrázků. Prvních osm knih latinského originálu přeložil profesor PhDr. Bohuslav
Ježek za pomoci svého syna JUDr. Bohuslava Ježka. Poslední čtyři knihy o
hutnictví přeložil pak Ing. Josef Hummel.
- V tomto svém díle popisuje Agricola hornictví a hutnictví tak,
jak je
poznal v krušnohorské stříbrné metropoli - Jáchymově v Království Českém. V
tomtéž Jáchymově, kde se razily první ?likovské tolary a kde pak již roku 1716
byla založena první hornická a hutnická škola na světě.
- Zmínil jsem se o tom, že se Agricola zdržel nějaký čas v Itálii kde studiem v
Bologni, Benátkách a Ferraře získal doktorát medicíny a po svém návratu do
vlasti byl městským lékařem v Jáchymově a později i purkmistrem v Saské
Kamenici, bývalém Karl-Marx-Stadtu, dnešním Chemnitz. Vedle svého lékařského
povolání se věnoval v Krušnohoří studiu a zkoumání nerostů a hornin. Jeho zájem
plynul především z toho, že mnoho nerostů a rud se v 16. století užívalo k
přípravě různých léků. Agricolovo dílo je spjato s rozvojem hornictví na
Jáchymovsku, s rozvojem samotného Jáchymova coby města a tedy i nerozlučně spjat
i s osudy hrabat Schlicků. Historie oněch let rodícího se humanismu, bojů mezi
šlechtou a městy, šlechtou a panovníkem, oněch let stoupajícího útlaku poddaných
a prvních selských a hornických bouří je mimořádně zajímavá a poučná i pro
současnost.
- Agricolovo dílo je důkazem osobního vědeckého zájmu, píle a vytrvalosti.
Důkazem toho, že vzdělanost a zájem obrozeneckých vědců se neomezila pouze na
jediný obor, ale obsáhla i řadu dalších věd.
- I když byl Agricola městským lékařem v Jáchymově a lékařský diplom získal v
Itálii, napsal pouze jedinou práci z lékařského oboru "DE PESTE LIBRI TRES"
(celkem třikrát vydanou). Píše v ní o nemocech, jejich jménech, průběhu a
lécích.
- Ale vraťme se zpět k jeho nejdůležitějšímu dílu. S přípravami k této práci
začal Agricola již brzy po svém příchodu do Jáchymova - sbírá praktické
zkušenosti z hornictví, činí si poznámky. Je možno říci, že "Dvanáctero knih o
hornictví a hutnictví" je výsledkem Agricolovy více než dvacetileté práce. Kniha
obsahuje 273 dřevorytů a kromě toho i množství jednoduchých obrázků. Podílela se
na nich řada umělců. Mezi nimi kreslíř a básník Jan Rudolf Manuel Deutsch
(monogram RMD s dýkou), Zachariáš Specklin (značka ZS) a Basilio Weffring nebo
Wehring - v polovině 16. století jáchymovský měšťan.
- Povězme si však ještě něco o Agricolově životu. Byl dvakrát ženatý, měl
několik dětí, které mu však pravděpodobně záhy zemřely. Činný byl i na poli
praktickém, neboť byl vícekrát zvolen purkmistrem v Saské Kamenici, dnešním
Chemnitz. Vévoda Moric Saský ho pověřoval i diplomatickými úlohami.
- V tehdejších nábožensky rušných dobách zůstal Agricola věren církvi katolické
přesto, že byl nakloněn některým reformačním ideám. To všechno k němu doléhalo
jenom jako vzdálený ohlas. Zůstává ve svém jádru vždy věrný své vědecké práci,
své nerostné říši a oblíbenému hornictví a hutnictví. Toto vše si vyžaduje
znalost nerostů a tu používal při každé příležitosti k tomu, aby obohatil svou
sbírku, která byla v té době zřejmě největší a nejkrásnější sbírkou minerálů na
světě. Zdrojem mu byly předně Jáchymovské jámy, ale také jeho čilý vědecký styk
s cizinou. Ve věnování k "DE NATURA FOSSILIUM" sám Agricola píše, že je nucen
doplňovat svou sbírku nerostů a minerálů ze všech krajin Německa, nýbrž i ze
všech evropských dolů a také z Asie a Afriky. V tom mu byli nápomocni horníci,
učenci i kupci.
- Pokud se týče soukromých poměrů, je známo, že vynakládal mnoho peněz na své
práce a trpěl proto na sklonku svého života i nouzí. Zemřel 21. listopadu r.1555
v Kamenici, aniž byl dříve déle nemocen. Jako katolíkovi odepřel mu kamenický
pastor pohřeb, takže byl pohřben v zámecké kapli v Zeitzu.
- Agricolovo dílo mělo největší význam pro hornictví a hutnictví dvou století,
neboť hornictví, hutnictví a příbuzná odvětví technická jakoby ustrnuly na výši,
ve které je Agricola poznal a popsal. A tak v tomto oboru zůstalo jeho dílo
nepřekonáno až do konce 18. století, třebaže mineralogie, jejímž tvůrcem se
stal, učinila brzy nato velké pokroky. Agricola ukázal novou cestu nazírání na
anorganickou přírodu, oprostil ji od neplodných úvah školských a obrátil
pozornost k exaktnímu pozorování a samostatnému bádání.
- Ještě jednou opakuji: - Agricolovo dílo mělo největší význam pro hornictví a
hutnictví dvou století. Dvanáct knih o hornictví a hutnictví bylo až do 18.
století používanou učebnicí těchto nauk a neztratilo jako základní spis o
hornictví a hutnictví určitého významu ani dnes, čemuž nasvědčuje to, že ještě
ve 20. století vycházejí tři vydání. Anglické, německé, české v roce 1933 a
poslední, opět české v roce 1985. Tedy vlastně čtyři vydání.
- Řekl jsem, že Agricolovo dílo má určitý význam i dnes a dodávám, že plným
právem. Vždyť budu-li citovat 1. až 3. odstavec Knihy první, str.1. a 2., sami
mi to potvrdíte.
- NOVINKY,
ZAJÍMAVOSTI A AKTUALIZACE:
- 17.10.2004
- Názory z jiného webu (doplnění informace o
zemském magnetismu) najdete zde.
- 18.09.2004
- Doplnění o
odstavec GPZ a fauna.
